ČVTVTVZŽNN není text, který jsem dostal oným jednoduchým zemedělsko-informatickým postupem (vysypáním pytle zrní na klávesnici a vypuštěním gangu zuřivých slepic). Je to zkratka, která označuje můj syndrom, definovaný na základě již klasické pravdy – čím více toho vím, tím více zjišťuji, že nic nevím. Připadám si tímto totiž naprosto postižený, s neschopností se povznést. 

Začneme pěkně od prkenné podlahy. V současné době mám status studenta jazykové školy, kde si zlepšuji své dovednosti v nejrozšířenějším germánském jazyku, který mi byl na základní škole z větší části zapovězen. Krom toho víceméně živořím, protože najít v dnešní době echt poctivou brigádu, to není, jak se tak pěkně lidově říká, žádná prdel. Takže mám víceméně čas na jakési rozjímání, přemýšlení a hledání odpovědi na otázku, „co ze mě bude?“.

Hlásím se na brněnskou Mendelovku, chci na ni chodit, ale stále nevím, co po studiu. Ono, člověku to v hlavě pořád šrotuje a musí si říkat, jestli je informatika, ten exaktní obor, to, co hledá. Rád by tvořil, pracoval v něčem volnějším, kreativním… ale klade důraz na pečlivost a perfektní výsledek, ať už se jedná o nějaký hloupý text či krátké video. Musí to mít úroveň a ten dobrý pocit zústane jen tehdy, pokud to bude opravdu stát za to. A to musí, za každou cenu.

Takže mě baví více věcí a nevím, kde zapustit kořeny. Pouhé hrabání v počítačích se stalo po tolika letech lehkou nudou a já našel zalíbení i v dalších činnostech. Třeba tahle. Baví mě psát texty, skládat dohromady věty a tvořit něco, co se dá číst (dobře, někdy je ten textový útvar určen jen pro ty z vás, kteří se nebojí lehkého masochistického tripu do hloubi mé duše).

Nebo rád stříhám videa se snahou je dotáhnout do maximální možné úrovně, dokud nejsem limitován technicko-produkčními nedostatky (roztřesená kamera v nadcházející epizodě vaření). Prostě něco tvořit, produkovat, vyjádřit se světu, ale na úrovni.

Prostě jsem se zaseknul někde na půli cesty a vím od něčeho něco, ale od ničeho víc. Mám pocit, že ze sebe musím vydat v dané oblasti maximum, ale také cítím, že nejsem schopen toho bodu dosáhnout.

Příklad z praxe. Někdo mi řekne, ať mu udělám jednoduchý plakát. „Copak já vím, jak to mám udělat? Jsem nějaký studovaný grafik?“ No, běžnému člověku se tenhle úkol jeví jako naprostá banalita. A vůbec – WordArt kreatirvní nadpis, gramaticky i stylisticky bohatě vyšperkovaný text v Times New Ro… ne, v Comic Sans (!), doplněný o množství redundantních interpunkčních znamének pro umělečtější vzezření celého díla. Pak vás mají za naprostého pozéra a kecku, protože vaše (pro vás naprosto stupidní a nepříliš povedená) práce vypadá pochopitelně mnohem lépe. Kde je potom ta pravda?

Jako vždy, potvora jedna, sedí tam uprostřed. Tedy řečeno slovy klasika, všechno je relativní.