Dnes jsme měli ve škole zkrácené vyučování, protože naši učitelé jeli na zájezd. Jel jsem proto dřívejším autobusem než obvykle a trochu přemýšlel o okolí. 

Zaplatím cestu a jdu se posadit na svoje oblíbené místo téměř dozadu. Ve vozu se postupně usazují samí důchodci a dochází mi, že jsem nejmladší cestující – druhým nejmladším je řidič.

Jaký je to asi život, jezdit skoro každý den k doktorovi, rozebírat se sousedy nejnovější drby nebo tvrdnout doma u třistaosmdesátého prvního dílu nějaké latinskoamerické telenovely? Už teď vím, že pro mě hrozný. Sice trávím doma velké množství času, ale mám rád pohyb a činnost a čím dál víc se stávám závislým na lidské společnosti. Až budu starý děda, budu mít jako jedinou společnost akorát svou manželku (nebo černou urnu).

Zatímco jedeme autobusem přes jednu obec, nějaká starší paní, která sedí hned jedno místo přede mnou, pomalu stoupá z místa, jakoby chtěla hned další zastávku vystupovat. Řidič tedy zastavuje a čeká, ale paní nikam nejde – vystupuje až o jednu zastávku dál.

Často mě zaráží mnohdy až iracionální jednání starších lidí. Zrovna v autobusu si toho všímám nejčastěji, uvedu příklad. Vjíždíme pomalu do obce a asi kilometr před námi je zastávka. Důchodce se zvedne a přesunuje se ke dveřím, zřejmě v obavách, aby mu řidič nezapomněl zastavit. Potom se další tři minuty kymácí ze strany na stranu a očividně je rád, že mu klouby ještě nějak slouží. Řidič zastaví, důchodce vítězoslavně vystupuje jako první a ostatní lidé se v klidu zvedají ze svých míst a vystupují hned po něm. Napsáno v mužském rodě, ale nejčastěji to pozoruji u starších žen. Pravou logiku tohoto jednání jsem ještě neobjevil a asi se jí nikdy nedopátrám.

O deset minut dříve: stojím na zastávce, přichází starší paní a „nenápadně“ mě předbíhá, asi v obavách přede mnou – co když patřím mezi ty chuligány, kteří zaberou dvě sedačky a nechají nad sebou stát starého člověka s rozklepanými koleny a naběhlou žílou na čele?

Potom mi vadí drzost některých z nich. Jako by měli automaticky právo všude předbíhat, protože někam hrozně spěchají. Pokud k tomu mají skutečný důvod, pak ano, rád je pustím. Ale cpát se někam co nejvíc dopředu jenom proto, „že jsem důchodce“, že podle mě vůči ostatním neomalené. Argumentovat něco stářím je nesmysl, dokud jde o lidskou slušnost a morálku.

Populace stárne a já bych nad tím tolik neuvažoval, kdybych nejel autobusem zrovna v čase, kdy mají důchodci „špičku“ (bylo teprve půl jedenácté). Takže stáří se bojím. Bojím se hlavně toho, aby ze mě nebyl zapšklý důchodce žijící nudný a neužitečný život. Chci být fyzicky i psychicky pořád aktivní, dokud mi to moje zdraví dovolí. Chci být prospěšný pro své okolí, nechci trávit spoustu času sezením v hospodě u piva a povídáním o ničem.

V tomto krátkém zamyšlení jsem se zamýšlel jen nad typickým obrazem starého člověka v mých očích, nechci a ani nemohu házet všechny do stejného pytle – proto čest lidem prožívajícím aktivně své stáří.

Na závěr ještě zodpovím na zřejmou otázku: ano, můj názor bude postupně měnit a jsem si toho vědom.